Autorem popisu většiny svátostí je P. Antonín Audy z bílinské farnosti, od něhož je s jeho souhlasem v r.2009 převzal J.Mikula.
Kdo má zájem o křest, svatbu, pohřeb apod., měl by se nejprve obrátit na farní úřad.
Obrácením ke Kristu, novým narozením ve křtu, darem Ducha svatého a Kristovým tělem a krví, které jsme přijali jako pokrm,
jsme byli uvedeni do křesťanského života. Nyní, v tomto životě, jej ale uchováváme „v hliněné nádobě“.
Tento nový život Božího dítěte totiž neodstranil křehkost a slabost naší lidské přirozenosti, ani náklonnost ke hříchu,
a proto může být oslaben, ba dokonce těžkým hříchem ztracen.
Má-li dojít k obnovení toho, co bylo narušeno nebo zničeno hříchem, je nutné obrácení srdce, vnitřní pokání. Toto nové obrácení ke Kristu přináší kajícníkovi současně Boží odpuštění i smíření s církví. Vyjadřuje to a liturgicky uskutečňuje svátost pokání a smíření. „Ti, kdo přistupují ke svátosti pokání, dostávají od Božího milosrdenství odpuštění urážek, kterých se proti Bohu dopustili, a zároveň se smiřují s církví, kterou zranili svými hříchy a která svou láskou, příkladem a modlitbami pracuje na jejich obrácení“ (SN 11). Hřích je přece svévolné odloučení od Boha. A tak iniciativa k překonání této roztržky musí vycházet především od Boha. Člověk si totiž nemůže vynutit kontakt s Bohem, nemůže si vlastní silou vynutit ani odpuštění. Může se o to snažit, musí být pro to otevřený a připravený, avšak je to Bůh, kdo se k nám přiklání. V Ježíši Kristu, Dobrém pastýři, přichází Bůh až na to místo, kde stojí člověk , který se od něho vzdálil. Naše osvobození od hříchu se tedy děje setkáním s Kristem, když přijímáme jeho odpuštění.
Ježíšovo dílo a jeho služba totiž neskončily jeho pozemským životem. Pokračují v jeho tajemném těle, v církvi, které svěřil i svou moc odpouštět hříchy. Stalo se to večer o velikonoční neděli. Pán Ježíš se tehdy ukázal svým apoštolům a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“.
Základní strukturu svátosti smíření tvoří dva prvky: na jedné straně činy člověka, který se obrací pod vlivem Ducha svatého: totiž lítost, vyznání a zadostiučinění; na druhé straně Boží působení prostřednictvím zásahu církve. Církev, která skrze biskupa nebo své kněze uděluje jménem Ježíše Krista odpuštění a stanoví způsob zadostiučinění, prosí také za hříšníka koná s ním pokání. Tak se hříšník uzdravuje a zapojuje do církevního společenství.
Formule rozhřešení vyjadřuje podstatné prvky této svátosti slovy: „Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha; ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem“.
Lítost zaujímá první místo mezi úkony kajícníka. Je to „bolest ducha a odsouzení spáchaného hříchu, spojené s předsevzetím v budoucnu už nehřešit“. Vyvěrá-li z lásky k Bohu, nazývá se „dokonalá“. Taková lítost odpouští všední viny; dosáhne také odpuštění smrtelných hříchů, zahrnuje-li pevné předsevzetí jít co nejdříve ke svátostné zpovědi. Lítost nazývaná „nedokonalá“ se rodí z úvahy o ošklivosti hříchu nebo ze strachu před věčným zavržením nebo jinými tresty. Nedokonalá lítost sama o sobě nedosáhne sice odpuštění těžkých hříchů, ale připravuje na jeho přijetí ve svátosti pokání.
Podstatnou částí svátosti smíření je vyznání knězi. Vyznání hříchů (obžaloba) nás osvobozuje i z čistě lidského hlediska a usnadňuje naše smíření s ostatními. Je jistě pravda, že říci někomu na sebe svou vinu není nijak lehké, ale když se nám podaří upřímné a skutečné sebepoznání při zpytování svědomí, pak vyznání hříchů nebude už tak těžké. Zpovědník je navíc vázán přísným zpovědním tajemstvím, které nepřipouští žádné výjimky.
Rozhřešení „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ odstraňuje hřích, ale není lékem na všechno, co hřích uvedl do nepořádku. Hříšník, který byl zbaven hříchu, musí ještě nabýt plného duchovního zdraví. Musí tedy vykonat něco navíc, aby napravil vlastní viny: musí přiměřeným způsobem „zadostiučinit“ nebo „odpykat“ své hříchy. Toto zadostiučinění se také nazývá „pokání“. Může jím být modlitba, almužna, skutky milosrdenství, služba bližnímu, dobrovolná zřeknutí se něčeho, sebezápory a především trpělivé přijetí kříže, který musíme nést.
Protože se hříšník v této svátosti vydává milosrdnému soudu Boha, předjímá jistým způsobem soud, jemuž bude podroben na konci pozemského života. Vždyť právě nyní, v tomto životě, je nám nabízena příležitost volit mezi životem a smrtí, a jen cestou obrácení můžeme vstoupit do Božího království, z něhož nás každý hřích vylučuje. Kristova výzva: „Obraťte se a věřte evangeliu“ je stále aktuální a je adresována každému z nás.
Další informace o zpovědi na webu farnosti Suchdol u Prostějova.
Návrat zpět na přehled svátostí