Autorem popisu většiny svátostí je P. Antonín Audy z bílinské farnosti, od něhož je s jeho souhlasem v r.2009 převzal J.Mikula.
Kdo má zájem o křest, svatbu, pohřeb apod., měl by se nejprve obrátit na farní úřad.
Člověk přichází na svět tak, že se narodí. Je dítětem svých rodičů a členem lidské společnosti. Svátostí křtu mu Bůh nabízí nový život, kvalitativně vyšší než jaký mu předali jeho rodiče. Jedná se o život, který nemůžeme ani naplánovat ani sami vytvořit, ale musíme se k němu „narodit“. Ježíš Kristus to při rozmluvě s Nikodémem vyjádřil slovy: „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího“.
Svatý křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu a branou,
která otevírá přístup k ostatním svátostem . Udílení křtu svěřil Kristus spolu s hlásáním evangelia církvi,
když své apoštoly vyzval: „Jděte tedy, získávejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého
a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“.
První svátost, kterou Kristus nabídl všem lidem, aby získali věčný život, se nazývá křest podle hlavního obřadu, kterým se vykonává. Křtít (řecky „baptizein“) znamená „pohroužit se“, „ponořit se do vody“. „Ponoření“ do vody je symbolem pohřbení katechumena do Kristovy smrti, z níž povstává skrze vzkříšení s ním jako „nové stvoření“. Tato svátost se také nazývá „koupelí znovuzrození a obnovení v Duchu svatém“, protože vyjadřuje a uskutečňuje ono zrození z vody a Ducha, bez něhož „nikdo nemůže vejít do Božího království“.
Křtem se každý člověk, ať už se jedná o dítě nebo dospělého, znovu rodí, a to nadpřirozeně. Působením Ducha svatého se zapojuje do Božího života a stává se adoptivním Božím dítětem. Zároveň se stává tajemným údem Kristova těla a podílí se na Kristově kněžství a na jeho prorockém a královském poslání. Křest začleňuje pokřtěného do Božího lidu a dává mu všechna práva i povinnosti člena Kristovy církve.
Křtem se odpouštějí všechny hříchy, prvotní hřích a všechny osobní hříchy, jakož i všechny tresty za hřích. Ve znovuzrozených totiž nezůstane nic, co by jim bránilo vstoupit do Božího království, ani Adamův hřích, ani osobní hřích, ani následky hříchu, z nichž nejtěžším je odloučení od Boha.
Nejsvětější Trojice dává pokřtěnému posvěcující milost, milost ospravedlnění, která mu dává schopnost věřit v Boha, doufat v něho a milovat ho božskými ctnostmi. Boží milost dává pokřtěnému schopnost žít a jednat z vnuknutí Ducha svatého prostřednictvím darů Ducha svatého. Dostává se mu též možnosti růst v dobru prostřednictvím mravních ctností. Tímto způsobem má celý organismus nadpřirozeného života křesťana svůj kořen ve svatém křtu.
Kdo byl pokřtěn a stal se adoptivním Božím dítětem, nemůže už tuto skutečnost ze svého života vymazat. Může být jen buď dobrým nebo špatným Božím dítětem. Také nemůže zrušit skutečnost, že je křesťan. Říkáme, že křest vtiskuje do duše člověka nezrušitelné znamení křesťana. I kdyby někdo z církve vystoupil nebo z ní byl vyloučen, křesťanem zůstane navždy. Křestní znamení uschopňuje a zavazuje věřící, aby sloužili Bohu živou účastí na svaté liturgii církve a aby vykonávali své křestní kněžství svědectvím svatého života a činorodou láskou.
K platnosti křtu se žádá, aby bylo správně vykonáno viditelné znamení - aby křtící lil na křtěného vodu a současně říkal: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Řádným služebníkem křtu je biskup a kněz, v latinské církvi i jáhen. V případě nutnosti může křtít každý, i nepokřtěný, jen když má požadovaný úmysl. Požadovaný úmysl je chtít konat to, co koná církev když křtí, a užít trinitární křestní formuli (tj. formuli o Nejsvětější Trojici). Církev spatřuje důvod pro tuto možnost ve všeobecné spásné Boží vůli a v nezbytnosti křtu pro spásu.
Kde lidé nemají možnost přijmout křest, nemusí být bez společenství s Bohem, touží-li po křtu a litují svých vin. Tento postoj se nazývá „křest touhy“. Právě tak může být zachráněn ten, kdo o povinnosti křtu nic neví, avšak žije čestně podle svého svědomí a hledá Boží vůli. I to by byla – i když neuvědomělá – touha po křtu; mnozí tomu říkají „křest života“. O „křtu krve“ mluvíme, když někdo dá svůj život za Krista před přijetím křtu vodou.
Všechno živé potřebuje vhodné podmínky k zdárnému rozvoji. Například rostlina potřebuje světlo, teplo, dobrou půdu a závlahu. Také duchovní život člověka, přijatý na křtu, potřebuje stálou péči, aby mohl růst, vzkvétat a přinášet ovoce dobrých skutků, potřebných pro vstup do Božího království.
Další informace o křtu na webu farnosti Suchdol u Prostějova.
Návrat zpět na přehled svátostí