Kostely, kaple, kapličky

Bylo to za hrozných dob třicetileté války. Do tichého údolí Odry zasáhla krutá vřava války. Bojovali zde švédští žoldnéři Mansfeldovi proti císařským. Po jedné ze šarvátek se podařilo čtyřem raněným císařským vojákům uniknout do skalní rokle, které se teď říká „Panna Maria ve Skále“. Tato rokle byla zarostlá hustým křovím, těžce přístupná. Uprchlíci se cítili před nepřítelem v bezpečí, ale hrozilo jim jiné. Rány pálily jako oheň. Horečně rozpálené rty prahly aspoň po kapce čerstvé vody, ale nikde pramene, nikde ani trocha pitné vody. Kolem nich jen pustá skála a dole bahnitá, nečistá voda Odry, protékající bažinou porostlou rákosím.

Anděl smrti se snesl nad skálu, ve které leželi ranění vojáci v horečných snech, a dotkl se svými smrtícími perutěmi tří z nich. Byli to praví žoldnéři své doby. Vojenská služba jim byla jen krvavým řemeslem a svědomí nemilou přítěží při loupení a drancování. „Bůh nechtěl dalších zločinů, proto je povolal před svůj soud“, vypravuje pověst.

Jenom jeden ještě žil – vlastně umíral. Těžce raněn, opuštěn od světa, ležel mezi mrtvými druhy. Doma čeká upracovaná, ztrápená žena, čekají děti, a on leží bez pomoci ve skalním temnu. Venku nepřítel, uvnitř smrt! Les šeptá v nočním temnu smutnou píseň. Je to i jeho pohřební píseň, jestli nepomůže v poslední chvíli ta, ve kterou vždy, i za bitevní vřavy, důvěřoval – Panna Maria. Z úst umírajícího se dere bolestný sten. „Maria, matičko, neopouštěj mne, vrať mě mé ženě, mým dětem!“ A hle, jaký to nebeský zjev se pojednou vznáší před jeho vytřeštěným zrakem! Krásná Paní se k němu blíží a v jejich očích je tolik lásky, tolik slitování. Panna Maria! Je to přelud, hra fantazie, výplod horečky? Nikoliv, neboť z pusté skály se najednou valí mocný pramen. Sotva se čistá ledová voda dotkne rozpálených rtů umírajícího, horečka prchá a zachráněný klidně oddychuje. Sklaní skrýš se přes jeho rozradostněnýma očima mění jako zázrakem. Není to už temná hrobka, kde se ze všech koutů šklebí smrt. Je to svatyně pod ochranou „Panny Marie ve Skále“, Ani smrt, ani nepřítel nemá už do ní přístup a švédská hlídka slídící za časného rána po uprchlících, prchá, jata nepochopitelnou bázní z blízkosti posvátného místa.

Brzy se o zázračném zachránění vojáka dovědělo celé okolí. Odevšad přicházeli lidé ke Skále a stáli s posvátnou úctou u tajemné rokle. Jednoho dne visel ve Skále krásný obraz Panny Marie. Nikdo nevěděl, jak se sem dostal. K tajemnému obrazu putovali poutníci ve stále větším počtu. A nebylo divu. Zuřila válka. Třicet let bídy, třicet let, kdy nebyl žádný dům, žádný člověk jistý před nepřítelem! Kde měli ubožáci hledat pomoc a útěchu, když ne u „Útěchy zarmoucených“, „Pomocnice křesťanů“? Kolikrát zde asi znělo z rozbolněné hrudi: „Rozpomeň se, ó nejdobrotivější Panno Maria, že nebylo nikdy slýcháno, že bys někoho opustila, když se k Tobě utíká.“

Konečně se převalila třicetiletá válka jako zlá, vše ničící bouře. Města a dědiny, hrady, zámky a kláštery a chrámy ležely v troskách, Zle se vedlo venkovskému lidu a trvalo to léta, než byly zpustošené domy znovu postaveny a pole dána do pořádku. Též ve Spálově, do jeho farnosti Skála patří, povstal z trosek starého chrámu nový kostel, v němž se opět začaly konat bohoslužby, válkou přerušené.

Poněvadž stále více poutníků putovalo k Panně Marii ve Skále, umínili si obyvatelé Spálova, že přenesou milostivý obraz ze Skály do svého chrámu Páně. V slavnostním procesí byl obraz přenesen do farního kostela a postaven nad oltář. V noci však, jak pověst vypravuje, obraz z kostela zmizel a ráno ho našli na starém místě ve Skále. Znova zanesli obraz do Spálova, kostel byl v noci hlídán, ale marně. Zdálo se, jako by jakási neviditelná moc nechtěla dopustit, aby Skála byla zbavena zázračného obrau. Ani třetí pokus se nezdařil, a tu prý se zavázala obec Spálov slavnostním slibem, že budou putovat každý rok na svátek Narození Panny Marie v procesí k Panně Marii ve Skále.